aneb „Moje cesta zpátky k sobě“

Jako každý rok, i nyní přichází období, kdy začneme pokukovat po novém diáři. Po tom voňavém, čistém, nepopsaném, který v sobě nese slib nových začátků. Vždycky jsem milovala ten pocit, kdy otevřu první stránku, skoro se bojím do ní něco napsat, aby zůstala co nejdéle krásná.

Dlouhá léta jsem patřila k ženám, které nedají dopustit na diář papírový. Měla jsem svůj systém barev, pastelky, fixy i malý roční „přehledník“, kam jsem zapisovala dlouhodobé akce, kurzy a události. Bylo to přehledné, kreativní a hlavně: bylo to moje.

Cesta k elektronickému diáři

Časem jsem začala přemýšlet, zda by pro mě nebyl praktičtější diář elektronický.
Nebudu muset na konci roku vše přepisovat, pojedu dál bez zastavení.

Lákala mě představa, že budu mít vše „hezky pohromadě“, přehledné, označené, systémové.

Všichni okolo mě ale říkali:
„Tebe znám… Ty nejsi typ na elektroniku.“
„Papír a tužka, to je tvoje.“

Ale přesto jsem cítila chuť to zkusit,
a udělala jsem to.

Pořídila jsem si elektronický diář, a navzdory všem předpovědím jsem s ním fungovala lépe, než kdokoliv čekal. Přiznám se, překvapila jsem i sama sebe.

Až do chvíle, kdy moje tělo řeklo: DOST, takhle už NE!

Přišel moment, kdy se moje tělo rozhodlo zastavit mě úplně. Na několik měsíců mě vyřadilo z provozu.
Najednou máte času víc než dost. Když se tohle stane, tak to vnímáte jako vlastní selhání. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba.

Samozřejmě že to vím: přehlížela jsem signály svého těla. Říkala jsem si:
„Já vím… jen dodělám ještě tohle… a pak si odpočinu. „Až bude toto hotové, potom…“

Jenže žádné pak ani potom nepřišlo.

Uvědomila jsem si něco zásadního:

Elektronický diář byl pro mě cestou do přehlcenosti, přeplněnosti a přetížení.
Možná právě proto, že nemá konec.
Dobrý sluha, ale zlý pán.

Do elektronického diáře se totiž vejde všechno.
A když ne, jednoduše přidáte řádek.
A tak jsem přidávala. A přidávala.

Až se můj čas začal plnit rychleji, než jsem si stíhala uvědomovat.

Jsem arteterapeutka a vím, že psát rukou je nenahraditelné. PROČ?

1. Psaní rukou zlepšuje paměť a soustředění

Když píšeme rukou, aktivujeme jiné části mozku než při psaní do mobilu.
To pomáhá:
• lépe si pamatovat,
• být přítomnější,
• vnímat souvislosti.

Navíc můžeme kreslit, zvýrazňovat, podtrhávat, tvořit.
Kreativita je přirozenou součástí procesu.

2. Papír nedává prostor k zahlcení

Úkol napsaný rukou není tak snadné ignorovat ani přepsat.
Každá položka má svou váhu.

A hlavně => papír má své limity.
Co se tam nevejde, to se tam nevejde.
A to je pro mentální hygienu obrovská výhoda.

3. Off-line čas jako lék na digitální přetížení

Žijeme ve světě, kde jsme neustále on-line.
To vyčerpává.

Papírový diář je chvíle klidu, ticha a návratu k sobě.

Každé ráno se můžete zastavit, nadechnout, podívat se, co vás čeká, a vědomě si nastavit rytmus dne.

4. Diář jako osobní prostor

Papírový diář není jen plánovač, je to:
• deník,
• archiv,
• prostor pro nápady, cíle, reflexi,
• mapa vašeho vnitřního světa.

Digitální kalendář tolik hloubky nikdy nabídnout nemůže.

A moje vlastní uvědomění?

Vrátit se k papíru znamenalo vrátit se k sobě.

Po všech zkušenostech jsem se letos s velikou pokorou vrátila k papírovému diáři.

Znovu si zapisuji, kreslím, barevně označuji.
Píšu si krátké básničky.
A cítím, jak mě to baví.
Jak mě to uklidňuje.

Pomáhá mi to:
• plánovat s respektem k vlastní energii,
• nepřeplňovat dny,
• nastavovat si hranice,
• myslet víc na sebe,
• být v přítomnosti.

Papír mě zpomalil.
A v tom zpomalení jsem znovu našla sebe.

Vyberte si takový diář, který slouží vám a ne vy jemu

Elektronický nebo papírový?
Žádná volba není ta jediná správná! Každý ať zvolí dle své obliby, svých preferencí.

Ale já už vím, co potřebují moje tělo i duše.
A možná to cítíte i vy.

Možná je letošní rok tím momentem, kdy si dovolíte znovu otevřít papírový diář a tím otevřít i prostor sama pro sebe.