Tělo mi řeklo dost!

Loni v květnu, spadla poslední kapka. Ten den mi zůstane v paměti, zmatek, strach, nemocnice a pak ticho. Moje tělo mi přestalo fungovat. Nemohla jsem chodit, nemohla jsem pořádně mluvit, nemohla jsem jíst. Několik dní jsem jen ležela a brečela, vlastně nešlo dělat nic jiného.

A přitom svět venku fungoval pořád stejně.
Nic se nezastavilo. Všechno se dělo a běželo dál. Jen já jsem najednou nemohla běžet s ním.

Dlouho předtím mi tělo posílalo signály, že něco není v pořádku. Jenže já měla plný diář a pocit, že musím všechno zvládnout. Vždyť jsem přece „ta hodná holka“. Byla jsem přesvědčená, že to zvládnu, vše vydržím, že si pauzu dovolím až někdy potom. Můj manžel mi říkal, ať zpomalím. Jenže já jsem ho neslyšela, odpočinek jsem pořád odkládala. Až přišla chvíle, kdy už odkládat nešlo.

To, co mě zastavilo, mě zároveň zachránilo.

Dnes, s odstupem roku, vnímám tuhle situaci jako obrovské poděkování svému tělu. I když zároveň vím, že jsem to nemusela nechat dojít tak daleko. Ironií je, že teorii o syndromu vyhoření dobře znám, dokonce ji umím předat druhým. A přesto jsem udělala přesně tu chybu, před kterou varuji ostatní.

Snadno se to říká a hůře se to dělá. Protože vědět a skutečně podle toho žít jsou dvě úplně rozdílné věci. Proti nám často stojí hluboko zakořeněné vzorce, systémy přesvědčení a tlak být stále dobrá, silná, výkonná a k dispozici pro ostatní. Máme je často zaryté hluboko pod kůží.

Lékaři mi řekli, že návrat zpátky bude trvat minimálně dva roky. Přišlo mi to jako strašně dlouhá doba. Zkoušela jsem pracovat, rychleji se vrátit, ale opravdu to nešlo. Musela jsem pochopit, že nic neuspěchám, že všechno má svůj čas.

Nyní mám za sebou první rok a cítím, že se moje tělo pomalu vrací. Nejsem tam, kde jsem byla. A upřímně? Už tam být ani nechci. Hledám rovnováhu, klid, jemnost a sílu. Dávám si čas s vědomím, že jediný, kdo mi může pomoci jsem jen já sama.

Rozhodla jsem se svůj příběh sdílet, hlavně se ženami. Vnímám, že právě my ženy máme tendenci všechno zvládnout, být pro všechny připravené a dostupné, pomáhat a podporovat, držet ostatní nad vodu. A přitom zapomínáme na to nejdůležitější, na sebe.

Pomalu se vracím. Dělám přednášky, konzultace, semináře a workshopy. V omezeném režimu, s respektem sama k sobě. A s vědomím, že nic neuspěchám. Že někdy ta největší síla je právě v tom se zastavit, nadechnout a dovolit si opravdu vnímat, co nám naše tělo říká.

Pokud tě můj příběh oslovil, budu ráda, když se ozveš, když se někde potkáme nebo propojíme. Budu se těšit na zprávy a komentáře. Nejsi v tom sama.

Chceš to ve svém životě jinak? Nemusíš čekat, až tě tělo zastaví samo. Udělej první krok k laskavějšímu přístupu k sobě a vydej se na 21 dní dlouhou cestu ke změně.